1424
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1224: #
Administrátor
--- 19. 7. 2018
Úvahy o svatořečení - car Nikolaj, Cyril Lukaris a Jan Hus
Vzpomenuli jsme sté výročí zavraždění posledního ruského cara
Nikolaj II. byl s celou svou rodinou zabit v Jekatěrinburgu v r. 1918. Jeho osobnost a svatořečení stále vzbuzují vášně. Jedni ho pokládají za slabocha, druzí jej prohlašují za krutého (dokonce se dodnes používá přízvisko, které mu udělili bolševici: krvavý). Jedni pravoslavní jeho svatořečení v podstatě neuznávají a za svatého jej nepovažují, zatímco pro ruskou emigraci bylo svatořečení podmínkou ke sjednocení s Moskevským patriarchátem. Pro jedny je vyjádřením úpadku ruské církve i zbožnosti, pro druhé je vzorem křesťanské opravdovosti a pravoslavného ducha. Zatímco jedni se s jeho svatořečením odmítají smířit, pro jiné byl svatořečen jaksi "málo", tj. jen jako mučedník, nikoliv jako svatý panovník. Někteří v něm vidí obraz tradičního ruského tmářství i církve, další zase v něm spatřují světlo a vytyčení jediné správné cesty pro Rusko, Rusy i církev. Polovině ruské společnosti naskakuje z vize obnovy carismu vyrážka, pro druhou polovinu je to jediné východisko z problémů a návrat k pravé ruské identitě. Ty rozpory jsou tak nesmiřitelné, že je může urovnat snad jedině nějaký zásah shůry.
Bouře názorových sporů, nadšení horlitelů carů za svatost i s druhé strany vášnivý odpor, - to vše svědčí, že památka cara a vše, co jeho osobnost představuje, jsou na Rusi stále aktuální a promlouvají i do současné doby.
Navrhuji nechat řešení identity ruského národa a ruské církve Rusům samotným, a u nás spíše obrátit zraky k osobní zbožnosti cara i jeho rodiny. Duchovní život těchto lidí je skutečně pozoruhodným úkazem. Hloubka a ušlechtilost jejich citů i myšlenek je patrná z deníků i dalších záznamů. Vroucí zbožnost, láska k pravoslaví a odevzdání se do rukou Boží prozřetelnosti jsou neklamným znakem duchovních osobností.
Nemůžeme opominout ovšem ani mystický rozměr úlohy posledního ruského cara i skrytý duchovní a neblahý rozměr jeho zavraždění. Abychom to mohli nahlédnout, musíme si připomenout některé byzantsko-ruské společensko-církevní reálie.
V Byzanci se vyvinul kult křesťanského císaře, jehož moc je spojena s církví. Dle ideálu působí jako „vnější biskup“ v „symfonii“ s církevní mocí tak, aby to přispívalo k upevnění státu i církve, k pokoji a míru jakož i k zbožnosti co největšího počtu lidí: pro blaho říše a spásu občanů. Proto církev podporoval (i materiálně) a mohl používat svou světskou moc i k zásahu do vnitřních církevních věcí, když to bylo potřeba ke zjednání řádu a pokoje (kánony svatých sněmů s tím počítají). Mohl svolávat sněmy, vydávat usnesení, která však podléhala schválení a přijetí ze strany církevní plnosti. Mohl sesazovat patriarchy, což podléhalo kritice duchovenstva i laiků. Všichni příslušníci církve (i biskupové) byli totiž zároveň i poddanými císaře.
Jeho moc nad církví uznávali duchovní i věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem neporušeného křesťanského učení, žádnému císaři se nepodařilo natrvalo prosadit herezi. Můžeme diskutovat, do jaké míry se kdy dařilo ideálu „symfonie“ dosáhnout, ale mělo to své nepopiratelné výhody. Mezi evergreeny patří nekonečné obviňování ze strany západu, který směrem k Byzanci mluví o caesaropapismu, což znamená, že církev je ovládaná světskou mocí. Z hlediska východu je západní papistické uspořádání zase papo-caesarismem, což znamená, že církev stojí nad světskými vladaři. A to nepovažujeme za žádný ideál.Císař v Byzanci a posléze v Rusku byl ke své zvláštní službě "vnějšího biskupa" církví ustanoven (carským pomazáním), ač zůstával v církvi vlastně laikem, mohl udělovat požehnání jako biskupové. Jeho pozice v církvi byla vyjádřena i liturgicky: ke svatému přijímání vstupoval do oltářní části královskou bránou, kterou smí procházet jen duchovenstvo, a přijímal u svatého prestolu jako klerikové. Jako má každý duchovenský úřad v církvi svůj mystický rozměr (např. biskup je obrazem Krista, presbyteři obrazem apoštolů a diákoni zpodobují službu andělů), tak i císař (car) měl při své úloze v církvi a své světské moci zvláštní ochranitelskou úlohu - stál proti vládě zla, bránil nástupu antikrista. Stál mu v cestě. Hovoří o tom Písmo svaté:
(Druhý příchod Pána) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha ... Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš `zabije dechem svých úst´ a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2 Tesalonickým 2,3-10)Antikrist se k provedení svých záměrů totiž musí stát vládcem světa, soustředit ve svých rukách světskou i duchovní moc nad lidmi. A to mu přítomnost pravoslavného cara už sama o sobě nedovoluje. Proto byl antikristovskými silami car odstraněn, a tím teprve mohla být naplno a zjevně spuštěna příprava příchodu Antikrista.
V tomto apokalyptickém kontextu je viděno zavraždění cara jako obludný útok démonických sil, které skrze cara mířily na celé lidstvo a posledku na Boha samotného. Úloha různých tajných společenství v těchto temných plánech, rozpoutané bolševické peklo v Rusku a všelijaké satanistické souvislosti, které jsou navázány na odstranění cara z cesty, - to vše jen potvrzuje, že byl přinesen v oběť, čili svým životem zaplatil za vykonávání své posvátné úlohy. Bez ohledu na osobní vlastnosti a snad i některé nedostatky či omyly je to svatý mučedník a oběť za církev.
V tomto kontextu nahlížíme interpretaci zavraždění posledního cara jako čistě politickou (a tudíž neduchovní a necírkevní) záležitost jako čistě materialistickou čili zploštělou.
* * *
Památka carských mučedníků nám skýtá příležitost zamyslet se nad tím, co všeobecně souvisí s prováděním svatořečení a případnými spory, které kolem toho mohou být.
Řekl bych, že při řešení otázky svatosti hraje klíčovou úlohu reflexe církve. Čili jaký postoj zaujme církevní vědomí, jakou duchovní zkušenost s památkou cara (či jiné osobnosti) církev má. Především jestli se památka na zbožnost a život dané osoby v církvi v církvi drží. Má-li církev neutuchající zkušenost s živou přítomností této osoby. Zda v církvi stále povstávají ti, kteří pociťují působení této osoby (ať už jsou to vyslyšené modlitby nebo jiné zázraky či další způsob péče dané osoby o církevní společenství).
K tomu podotkněme, že historické bádání má v otázkách duchovního života církve druhořadý význam. Netvrdím, že nehraje žádnou roli, ale váha historických svědectví je mnohem menší, než živá církevní reflexe. Hlavní význam historických svědectví tkví v potvrzení, zda je v životě oné osoby patrné působení Boží blahodati a milosti.
Nutno mít na paměti, že historické záznamy jsou fragmentální, podléhají hodnocení zaujatých lidí a žádný historik není nestranný. Často jsou prameny cenzurovány, mnohé se ztratí nebo převálcováno ideologií (ať už ve prospěch té osoby či jí nepřátelskou propagandou). Vědecké poznání je rozkolísané - jeden dobový nález může vyvrátit všechna dosavadní hodnocení. Kdyby církev vedla své myšlení a víru dle historiků, asi by už přestala věřit v Bibli - kolik vědců, učenců a badatelských kapacit se ji pokoušelo zpochybnit či rovnou odsunout mezi mýty (dnes jsou jejich - kdysi tak přesvědčivé a zdánlivě nesporné - důkazy směšné).V životě mnoha svatých bychom našli i tápání, omyly a jiné projevy nedokonalosti, s níž se zde potýkají všichni smrtelníci. A další velkou skupinou mezi sbory svatých jsou i bývalí zločinci, kteří se káli. A kdo může vědět, v jakém stavu srdce kdo umíral a jestli se odebral z tohoto světa na věčnost s pokáním? Někdo umře obdivován lidmi jako světec, ale nad jeho rakví se radují démoni (jak to viděl jakýsi svatý); druhý umře v opovržení lidmi, jako by byl hříšník, leč pro jeho duši si přicházejí andělé.
Církevní život je věcí víry a duchovní zkušenosti. Víra a učení církve se rodí z působení Ducha Svatého, nikoliv v myšlení učenců ani v rezidencích biskupů. Kdokoliv vstoupí ve známost širšího okruhu církve nebo vypustí nějaké teze, které začnou rezonovat v církevním vědomí, je neúprosně v průběhu času podroben zpytování a soudu církevního vědomí. Trvá to desetiletí či staletí. Buď památka této osobnosti zanikne, nebo je odsouzena či je z jeho myšlení přijata jen část nebo je osobnost akceptována a stává se pevnou součástí církevního života.
V oblasti teologie je mezi svatými otci jen málo těch, jejichž učení církev přijala kompletně, a vše, co říkali, učili nebo napsali, se stalo součástí církevního učení (to je případ otců, k jejich jménu přidala církev slůvko: Theolog, dál k nim počítáme např. Jana Damašského a několik málo dalších). Většinou církev vybere z jejich nauky jen něco, a jiné její části zařadí mezi pouhé osobní názory světce, či něco z jejich úvah později přímo zavrhne. I svatí mají právo na některé omyly - s ohledem na okolnosti.
U nás máme podobný případ hledání pravdy, které se nemohlo kvůli dobovým okolnostem vyhnout nějakým omylům či cizím vlivům, ale bylo ke svatosti a k přivtělení do pravdy pravoslaví zpečetěno mučednickou krví. Je to mistr Jan Hus. A kromě toho - i jeho případ byl později dezinterpretován, když byl připočten k protestantské reformaci. (Viz naše husitská stránka)Možná by byl vhodnou ilustrací výše uvedeného např. údajný protestantismus ve víře svatého mučedníka a alexandrijského a posléze konstantinopolského patriarchy Cyrila Lukarise, který chtěl pozdvihnout církev procházející v jeho době, 17. stol., úpadkem. Cyrilovo věroučné vyznání, vydané r. 1629 v Ženevě, obsahující celou řadu omylů, nejspíš herezí (silný vliv kalvinismu), bylo potřeba úplně přepracovat a říkalo se o něm, že to už není pravoslaví s prvky protestantismu, ale spíše protestantismus oděný jako pravoslaví. Problematičnost dogmatické čistoty jeho učení je zřejmá už z dlouhotrvajících sporů kolem jeho osoby. Řešily to po jeho smrti tři vážené sněmy, které potvrzovaly jeho pravoslavné smýšlení, a přesto v církvi zůstávaly pochybnosti. Bez ohledu na to - okolnosti těžké doby a upřímná touha sv. Cyrila pomoci povznést pravoslaví, jeho boj proti unii s Římem a jezuitům, spolu s jeho mučednickou smrtí (byť měla politický kontext), - to vše je příčinou, proč je v pravoslavné církvi uctívána Cyrilova svatost (byl za svatého považován hned po smrti, zobrazován na ikonách, ale oficiálně svatořečen byl v Alexandrii až v r. 2009).
V nebi i na zemi převládlo hodnocení jeho osoby jako pravoslavné. Dnes je hodnocen sv. Cyril takto: „Pastýřské službě a neustálému zápasu o dobro celého společenství pravoslavné Církve ze strany patriarchy Cyrila Lukarise vděčíme za její záchranu v kritické době, kdy byla ohrožena samotná její podstata. Díky němu si navíc své Pravoslaví uchránily i národy střední a východní Evropy. Toto jeho působení se týká i církví v Alexandrii, Jeruzalémě, na Kypru, jeho rodné Krétě. Svatost jeho života a zápas o dobro a zachování Pravoslaví byly završeny skrze patriarchovu mučednickou smrt.“ O jeho autorství kalvinismem ovlivněného vyznání víry se dnes pochybuje. (Dle sympózia konaného letos v Alexandrii)
Buď jak buď, pokud by Cyrilovy omyly byly opravdu pouhým historickým falzem, je to jen další příklad, že církev musí svou duchovní zkušenost a své nazírání stavět nad historické bádání, které skoro 400 let prohlašovalo o Cyrilovi, že to byl "skoro protestant". Vidíme, jak církevní reflexe hraje rozhodující roli při hodnocení osobnosti - k případu Lukarise by neduchovně formalisticky uvažující člověk mohl říci, že měl být spíše odsouzen jako heretik, ale místo toho byl ihned ctěn jako jeden ze svatých.
* * *
Spory kolem svatosti carských mučedníků nejsou ničím neobvyklým. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Námitky byly vznášeny třeba při svatořečení vladyky mučedníka Gorazda II. (dnes už nám připadají absurdní). Ani svatořečení knížete Rostislava se neobešlo bez brblajících hlasů: k čemu to?, a proč? Nedávné svatořečení starce Porfýrie vyvolalo nevoli u některých ruských teologů, protože se jim něco nezdálo na jeho modlitební praxi.
Třenice a úporné protesty proti svatosti cara Nikolaje II. jsou pozoruhodně podobné situaci v naší církvi, co se týče svatosti kostnických mučedníků: mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Ti, kteří nevnímají jejich působení rozprostřené přes celé půltisíciletí v našem národě, jemuž nakonec bylo dáno překonat rakouský krunýř, pak přežít nacismus a nakonec přečkat komunismus, by mohli alespoň nahlédnout jejich úlohu v obnovení pravoslavné církve. Vždyť se hned od počátku své novodobé existence hlásila k Janu Husovi a s husitskými prapory připutovala naše delegace do Bělehradu k vysvěcení vladyky Gorazda. Přesto někteří nechápou, proč by ti dva velikáni (jak je nazvali pravoslavní Srbové) měli být považovaní pravoslavnými za svaté. A kdo nevidí projevy jejich přispění shůry, může si alespoň všimnout nevymazatelnosti jejich památky i jakousi urputnost, s níž se tato památka znovu a znovu vrací. Vzpomínka na oba mučedníky a jejich morální povzbuzení k hledání pravdy si totiž stále povolává nové a nové ctitele a následovníky. Jaká podoba s carem Nikolajem, jehož památku se za celé století nejen nepodařilo zahladit či zatemnit a definitivně zdiskreditovat, ale je pro polovinu Rusů živá, aktuální a nadějí pro budoucnost!
Takže tím jsme se dostali ke svátku kostnických mučedníků, který podle juliánského kalendáře připadá dva dny po svátku cara Nikolaje II. a jeho rodiny a blízkých.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.