Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1260: #
Administrátor
--- 4. 9. 2019
Dnes je den památky sv. Gorazda
Narozeniny mučedníka Gorazda pro věčný život
4. září 1942 byl umučen náš novodobý světec, jedna z nejvýznamnějších osobností tisíciletých dějin pravoslaví Čech a Moravy - světitel mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský. V roce 1921 byl vysvěcen v Bělehradě a stal se tak prvním českým a moravským pravoslavným biskupem od dob sv. Metoděje. Stanul v čele hnutí Čechů a Moravanů, potomků dávných husitů, hledajících cestu návratu k původnímu křesťanství. Hnutí vyústilo ve vznik místní eparchie, založené na konvertitech přestupujících do Pravoslaví z jiných církví. Jeho biskupské působení se vyznačovalo neuvěřitelnou pracovitostí, pastýřským darem, snášením útoků od nepřátel obnovy Pravoslaví i utrpení od těch svých lidí, kteří ho zklamali nebo si počínali nerozumně a pro vybudování zdejší pravoslavné církve kontraproduktivně. Mohli bychom hovořit o jeho učenosti, misijní moudrosti a intelektuálních schopnostech. Ale ještě důležitější je jeho nelicoměrná zbožnost, pokora, obětavost a pastýřská láska. Řečeno krátce - při všech světských starostech, což je břemeno, které biskupský úřad nutně tíží, vnímáme vladyku Gorazda jako svatého člověka. Vidíme v něm obraz svatosti nejen, co se týče způsobu jeho smrti, ale už před tím - ve způsobu jeho života a práce. (Něco o tom lze přečíst i v jednom z článků sborníku Pastýř a Martyr)
Nakonec si získal nejen hlubokou úctu svých věřících a nepředstíranou poslušnost většiny svého duchovenstva, ale i uznání svých odpůrců. Obdiv k této osobnosti naší církve žije doposavad.Uveďme zde jeho vlastní slova o sobě samém (a jsou to proto slova vzácná, neboť nehovořil o sobě vladyka rád a často), která napsal jako poděkování k projevenému blahopřání k patnáctému výročí svého biskupského svěcení, kteréžto výročí sám ani neslavil, vzpomenul je ovšem jeho vděčný lid.
Svůj svatý život završil vladyka mučednickou smrtí. Nabídl se německým okupantům jako oběť za Českou pravoslavnou církev. Vydal se jim na mučení a na smrt - v naději, že budou ušetřeni pravoslavní bratři a sestry.
„Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.
Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi ...“Předzvěst jeho mučednického života a mučednické smrti vidíme už při biskupském svěcení vl. Gorazda v Bělehradě:
Takovou osobu, která v sobě spojuje duchovnost, zbožnost, pronikavý intelekt a znalosti, trpělivost i pastýřský vzor, nám posílá Bůh jednou za několik stovek let. V mezičasí musíme čerpat z toho, co nám zde tito velikáni po sobě zanechali.
„Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“, jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“. Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská.“ (Viz článek v gorazdovském sborníku)
* * *
Poslední ikona symbolicky zobrazující svatého mučedníka Gorazda - duchovní rozměr vrcholu jeho světeckého zápasu. Ukazuje jeho vítězství nad ďáblem, který vylezl z propasti a vzal na sebe podobu hitlerovského fašismu. Hada zabíjí sv. Gorazd křesťanskou vírou, duchovní zbraní (Efez 6,11-17), která je symbolicky zobrazena biskupskou berlou.
(Webová stránka věnovaná sv. Gorazdovi II.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.