1424
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1340: #
Administrátor
--- 25. 3. 2022
Video o dvou pohledech na válku - z Ukrajiny a z Ruska
Putin - hlava Ruské pravoslavné církve?
Text dvakrát aktualizován (rozšířen v kapitolce o bolavé ruské duši, 26. 3.)
 |
 |
 |
To, o čem zde píši, neplatí pochopitelně pro všechny Rusy, ale jak se teď stalo zřejmé, schvalovaní putinismu, rozpínavosti, agresivity a života ve lži (Solženicyn) ovládá myšlení většiny ruské společnosti. Díky tomuto myšlení a kvůli stavu tehdejší ruské církve už před sto lety zvítězili bolševici. Teď je to vlastně jako přes kopírák: morální a duchovní stav církve spolu s nemocí ruské národní povahy a s prohnilým vedením státu činí z Ruska hrozbu a škodí samotným ruským lidem.
Žalostný pohled na ty, jejichž ústy promlouvá ruská církev (ať už ji vedou z biskupské pozice nebo jsou populárními kazateli), nám ukazuje jednak problematickou duchovní kulturu církve, která už přestala milovat evangelium, ale ve prospěch pochybných nacionalistických zájmů je ochotna věřícím lhát, manipulovat, volat po krvi, oslavovat či ospravedlňovat zabíjení. Příklad Kristova kříže jí už zjevně nic neříká. Dříve celkem roztomilý blouznivý ruský mesianismus, opájející se jakýmisi mlhavými proroctvími, se dnes změnil na ruský nacismus, který má už vyprofilovanou ideologii "ruského světa", jehož hranice jsou stejně mlhavé, jako ta dávná proroctví.
Když už mají Rusové tak rádi proroctví, také bych jedno měl. V apokalypse se píše o příchodu Goga a Magoga (satanem svedené národy, vojsko ďáblovo, jichž bude jako písku a zaplní obzor, shromáždění k boji proti svatým, ale pohltí je oheň; Zjev 20,7-9). Podle některých proroctví jsou tyto dvě záhadné entity - Gog a Magog: Čína a Rusko. A současné Rusko včetně své církve vypadá, že by se úlohy Magoga na jeho tažení světem docela rádo zhostilo.Donedávna jsme ruské duchovní kárali, že k tomu krveprolití, které Rusko na Ukrajině páchá, církev mlčí. Teď konečně promluvila a my můžeme jen litovat toho, že raději nezůstala mlčet. Ani cenzurované zprávy v ruských masmédiích či nedostatek informací nemohou omluvit to soptící vášnivě hříšné a nekřesťanské kázání, ten ruský nacismus, který je v jeho podtextu kázání, to samolibé přehlížení zabíjení nevinných civilistů a lhostejnost ke střelbě do dětí. Všechny ty lži a sny o vyčištění Ukrajiny a konspirace o dávných hrozbách Rusku, nadšeně hlásané vysokými a populárními představiteli ruské církve, svědčí nejen o nízké civilizovanosti ruské společnosti, která je ochotna takové bláboly v chrámu poslouchat, ale především o problematické kultivovanosti vrcholků mluvčích církve a staví otazník nad jejich duchovností a vlastně i nad jejich křesťanstvím.
Pokus o náčrt diagnózy bolavé ruské duše
Putinova totalitní propaganda je tak primitivní a její lživost tak průhledná, že by sama o sobě mohla plně oklamat jen lidi s nízkou inteligencí. Pokud jí uvěřila velká část národa, včetně vysoce vzdělaných lidí, musí zde být skrytý důvod, proč tito lidé tak úporně touží (i za cenu zřeknutí se rozumu), aby státní propaganda byla pravdivá. Tou příčinou je zřejmě tradiční nemoc ruské duše, která netouží po svobodě Božích dětí ale po bezpečném nevolnictví. Pro ni není přitažlivá pozemská svoboda a pravda, žije idejemi a potažmo sněním, výmysly a obskurními tajemstvími. Prahne po velikosti a rozlehlosti, ale trpí malostí (viz postavičky z děl Čechova nebo Gogola), a tak je rozpínavá a žádný soused před ní není v bezpečí. Typický Rus netouží mít možnost volby, ale s radostí nechá za sebe a o sobě rozhodnout své nadřízené.
Intelektuální glorifikace nevzdělanosti a tmářství koření v opovržení ruského mužika kulturou, kterou nikdy nepoznal, až se náhle překlopí do svého opaku uchvácení Západem s touhou „dohnat a předehnat“ zcela iracionálně doprovázenou opovržením a odmítáním všeho západního. Této intelektuální kaši se neubránil ani geniální Solovjov (mj. významný církevní myslitel), který uznával „duchovní solidárnost Ruska a západní Evropy jako neoddělitelných částí jednoho kulturně historického celku, zahrnujícího celé lidstvo“, ale zároveň se vzpíral pronikání prvků západní kultury do života Ruska; takový rozpor může chápat pouze Rus, který jediný se (snad) vyzná v tom propletenci slavjanofilských a západnických idejí - kolísajících mezi hledáním vlastní cesty pro Rusko či opožděným kráčením západní cestou, a ve sporech o význam Petra Velikého. Z tohoto mišmaše se zrodila ruská mysl 20. století.
Temné hlubiny ruské duše a nebezpečná fascinace Ruskem. Někde se píše: „Rusko je navzdory své despotické, nevzdělané a blouznivé povaze pořád něčím okouzlující, spíše však matoucí ve svých extrémech, krajních emocích i exotickém rozkročení mezi Západem a Východem. Je to země, kde vedle negramotných a věčně opilých mužiků a stejně opilých dekadentních důstojníků žili mystikové, ikonopisci, lidoví pěvci, poustevníci i poutníci, trpitelé pro ideály, jimž nerozumíme, šamani, ale i nejlepší spisovatelé světa, skladatelé, herci a tanečníci. Rusko se od 19. století příliš nezměnilo, po krvavé epizodě experimentování na celých národech se navrátilo k zaostalému samoděržaví.“
Rusa prý charakterizuje fatalistický, lenivý, pasivní, primitivní a krutý přístup k životu. (Rádl) Někteří ruští intelektuálové vnímají Rusko „z pozice denního snění a stále velikášsky hledí k domnělým byzantským kořenům a skvostným palácům Cařihradu, v nichž by měla díky dějinnému předurčení brzy znít ruština.“ (Viz Danilevskij) Jeho vysněná „slovanská federace by sahala od Jaderského moře až po Pacifik a Severní ledový oceán. Kromě ruskojazyčné říše, k níž by měla patřit i Halič, by ke slovanskému svazu náleželo sedm království: Česko-moravsko-slovenské, Srbsko-chorvatsko-slovinské, Bulharské, Rumunské, Řecké, Maďarské a Konstantinopolské. Katolické Poláky Danilevskij odsuzoval jako „černou ovci slovanského světa“ (kdežto pro islám měl uznání - podobně jako současní ruští kazatelé)“. Tyto teorie se v Rusku značně rozšířily. Ruská duše v podání Dostojevského „přetéká bezbřehou láskou a soucitem a zároveň primitivně a vztekle nenávidí“. (Dva odstavce čerpány ze studie Mgr. Věry Tydlitátovové, Ph.D. religionistky)
Další symptomy rozdvojené ruské duše, plné neslučitelných rozporů: je mírná i dravá; milující a hned v rychlém přemetu plná zlosti a vášně. Ráda by byla pokorná, jenže zároveň je pyšná; je pro svět většinou bezvýznamná, ale vždy sebestředná; prahne být středem světového dění a chce slávu, jenže se drží ve svém severním koutě a ostatní ji moc nezajímají (drtivá většina Rusů nikdy nebyla v zahraničí a nemá žádnou osobní zkušenost s okolním světem; cizí země spatří ruští vojáci při vojenských invazích a většina ostatních jen z televizní propagandy). Je schopná se obětovat, ale zároveň být krutá. Nemá námitky trpět, ale také utrpení způsobuje. Nevidí své hříchy, nekaje se a nelituje, jen se opájí svými sporadickými úspěchy. Jednotlivec pro ruské uvažování neznamená nic, kdežto ideje, přestavy a snění je vším. Někomu by se mohlo zdát, že Rus ani tak netouží po důstojnosti, ale spíš po bití. Uhoď Rusa a bude tě milovat (nebo tě zabije). Kdejaký křivák, který slíbí Rusům velikost, mocný stát, slávu a celý svět se všemi jeho blahy (to jsou ta ďáblova pokušení na poušti), je s radostí okamžitě přijat a postaven na vrchol moci.
Kde je ta slavná ruská kultura 19. století? Kde jsou ti malíři, skladatelé, spisovatelé, které sotva kdo ve světě překoná? Kam se to všechno podělo? Dokonce i v zahnívajícím carismu dokázali tvořit taková díla. Je dnes v Rusku nějaký Čechov nebo Gogol, který by dokázal postihnout rysy a neduhy současného Ruska? Je tam nějaký Repin nebo alespoň ve filmu Ejzenštejn? Nebo je to všechno ztraceno? Co opravdu velkého vlastně může dát dnešní Rusko světu? Jen ropu, plyn a válku.Duchovenstvo ruské církve se ve svých špičkách ani nesnaží skrývat, jak žíznivě touží, aby to, co jim diktátor Putin káže, byla pravda. Svůj vlastní rozum a jakýkoliv pokus o kritický úsudek zahodí do smetí. A kdo z věřících se pokusí kriticky myslet, je jimi ihned odsouzen jako nepřítel, agent, heretik apod. V níže předloženém videu kněz hřímá z kazatelny, co vše je potřeba vyčistit od zápachu, hniloby a prokletí a od zrádců a heretiků. A to v zemi, která má nedávné zkušenosti se Stalinovými čistkami. (Ostatně, stalinské symboly už má patriarcha v katedrále ruské armády.) Tito kněží už zapomněli na Kristovo podobenství o pšenici a koukolu. (Mat 13,25-30) A proto na Rusy dopadají stále nějaké pohromy a Bůh je vydává do moci klamu a vášní. (Řím 1,28-32) Rusové stále chtějí něco čistit: internet od zápachu, národ od zrádců, Ukrajinu od nacistů, svět od Američanů... Ruského kazatele ani nenapadne se ptát lidí, jestli také chtějí čistit všechno kolem. Konečně, proč se jich ptát?, jsou to přece jen nevolníci ruského feudalismu, který jako podzemní řeka stále skrytě unáší myšlení ruské společnosti do podzemní tmy.
Právě z podvědomého ruského feudalismu vychází arogance mocných (ve státu i v církvi) i ta devótnost poddaných a jejich lokajství vůči státní moci, které je stejně bezbřehé jako moc a bohatství „těch nahoře“. Je to tak silný rys ruské povahy, že se tomu ani duchovenstvo nedokáže ubránit, což mu však nemůže vzít bohorovnou sebejistotu. Výsledek: společnost drábů a nevolníků; církev ve službách diktatury.
Nevolnická kultura ovládaná nepřiznanou mentalitou rozpínavosti, agrese a zabíjení jinak smýšlejících přece nemůže být považovaná za křesťanskou. Tato národní pakultura však sama na sebe hledí se zalíbením jako na vrchol mravnosti, kterou hodlá naučit celý svět. Prý jsou Rusové už jediní mravní na světě (zdůrazňují představitelé ruského pravoslaví).
Kdo na světě bude věřit dobrým mravním úmyslům toho, kdo ve jménu údajné mravnosti či zachování tradiční sexuální morálky hází na sousední pravoslavné křesťany bomby a zabíjí je po tisícovkách. Každý křesťan zná z evangelia: Lékaři, uzdrav nejdřív sám sebe. Vyjmi nejprve trám ze svého oka, než budeš chtít vyndávat smítko z oka bližního. (Mat 7,3-5) Čili - zameť si nejprve před vlastním prahem.
Na úrovni národnostně-politické může klidně někdo prohlásit, že Rusové nejspíš zůstali jen příslušníky svého kmene, a k vládě nad sebou si ustanovují nějaké brutální krvežíznivé cizince (stejně, jako byli na počátku carové Rurikovci) nebo odchovance KGB.Křesťanská (v hlubším neformálním smyslu) je jen menšina církevního lidu. U většiny je to jen vlajka a obřadnictví, formalismus, folklór a farizejství. Proto má tento "pravoslavný" národ takovou státní a církevní "věrchušku", jakou tam dnes vidíme, a na církevních pozicích je tak málo učitelů a příkladů zbožnosti (cítím povinnost věřit, že tam někdo takový vůbec někde je). A to je stav největší ze světových pravoslavných církví! Církve, která se z titulu své početnosti dožaduje být na prvním místě ze všech. Ve skutečnosti může kázat jen slepotu a šířit tmu.
Jednou to někdo řekne naplno: pokřesťanštění Moskalů se moc nepovedlo, evangelium ani křesťanský étos nevstoupily do srdce a myšlení národa, neproměnily národní duši. Začalo to už v dřevní dobách, kdy se začalo ukazovat, že Moskva (snad narozdíl od Kyjeva) není v dohledné době schopna si osvojit to, co jí Byzanc nabízela, převzala jen obřadnictví, ale bez křesťanského duchovního obsahu. Typickým jevem utvářejícího se ruského pravoslaví byli staroobřadci, tmářství, naprosté vítězství formalismu nad obsahem, zkrachovalý pokus o osvícení lidu. A v podobném duchu to pokračovalo dál. (Ten nezdar má své historické příčiny, hlavně ruský carismus, který je karikaturou Byzance, a nekanonické uspořádání církve v dlouhém synodálním období - církev bez hlavy, kterou nahradil car.)
A nyní slíbený střihový video-pořad
Chování ruských církevníků je nejen pohoršující (to by se dalo jakž-takž přežít), je tam však přítomen ještě hroznější rozměr. Když se vládcem ruské země stane idiot či psychopat, je to problém, ale národ má ještě církev. Když však církev padne duchovně, morálně i kulturně, kdo se o Rusy postará? Kdo je povede vzhůru? Tato Kyrillova potěmkinovská církev velkých budov a nablýskaných kupolí? K čemu je národu ta duchovní prázdnota v obrovských velechrámech s tunami zlata v nich? K čemu je, když se hlásání evangelia změní na vymývání mozků ideologií?
Abychom lépe pochopili „putinismus“, je potřeba na něj hledět nejen jako na blouznivé snění, psychopatickou ideologii, militarismus, nelidskost, ale hlavně jako na svého druhu náboženství - ovšem nekřesťanského. Proto je vyznávání militantního putinismu takový problém pro církev - je to přijetí a hlásání hereze a to nevyššími představiteli a dalšími s jejich vědomím, z kazatelny, opakovaně a s vědomím, že protiřečí evangeliu (to je podle 15. kánonu cař. AB sněmu důvod k oddělení se těch, kteří si přejí zůstat nedotčeni herezí, aniž by to bylo možno prohlásit za církevní schisma).
V pořadu jste sledovali kromě patriarchy také otřesné projevy dvou z nejznámějších kazatelů - prot. Andreje Tkačeva a prot. Dimitrije Smirnova (a pak ještě jednoho). K mému žalu se k nim přidal i prof. A. Osipov, který se asi rozhodl udělat ze sebe na stáří hlupáka. Kdo je sleduje delší dobu, má z jejich vystoupení možná podobný pocit jako já. Jako kdyby se před vašima očima proměnil krásný a moudrý člověk v bezcitnou dravou obludu. A to raději nerozebírat, že oba protojerejové neváhají ve svém protiukrajinském běsnění používat hrubá až vulgární slova (při překladu do titulků jsme to zjemnili, aby to bylo u nás publikovatelné).
Těžko hledat slova k tomu, co prohlásil patriarcha. Ruský stát má podle něj „právo přinutit k poslušnosti jiné země, pokud v nich spatřuje pro sebe hrozbu.“ To je myšlení, které snad patří do dávných ruských bažin a stepí, ale nikoliv do současné civilizované Evropy. Naposled takto v Evropě soptil Hitler.
Musíme ještě jednou připomenout, že v Rusku jsou také lidé, kteří si uvědomují churavost Ruska a jsou schopni vidět a zpracovávat v sobě ty neduhy ruské duše. Konají to svou kultivovaností, vzdělaností, rozhledem, sebereflexí a pokorou. Nehýčkají v sobě myšlenky na výjimečnost svého národa a na nějaké jeho vyšší poslání či vyvolenost. (Pokud Bůh má nějaké záměry s Ruskem, pak je potřeba nechat to na Bohu s vědomím, že to není věc lidských schopností ale záměrů Boží prozřetelnosti.) Takoví Rusové jsou schopni kritického myšlení. Nevidí v Rusku pupek světa. S takovými lze počítat jako s nadějí do budoucna. Bohužel není jich asi dost. Do současné války jsem si myslel, že je jich v ruské společnosti - a hlavně v církvi - víc a že alespoň v církvi tvoří tichou většinu. Teď nevím.
Jak už jsem psal výše, největší problém Rusů není to, co jejich stát teď spáchal. Z války se Rusko časem vzpamatuje, v rámci generační výměny snad dojde k nějakému smíření apod. Skutečně těžká však bude obnova církve. Jak píše ruský politolog Vladimir Pastuchov: „Ruská pravoslavná církev jako organizace, která se zcela zdiskreditovala svou podporou a ospravedlňováním teroru, by měla být organizačně a ideologicky denacifikována, zbavena jakékoli podpory ze strany státu a ponechána svému stádci, které by mělo mít právo rozhodovat o církevních záležitostech.“ Rád bych napsal, že věřím, že se to brzy povede. Má však Rusko dostatečné množství těch, kteří by to mohli provést (církevním jazykem: je mezi věřícími dost osvícených lidí)?, nebo bude potřeba nějakého dosti tvrdého zásahu odněkud (ale není nic, co by Bůh nemohl). Tato Putinova válka je při všem svém zlu dobrá tím, že se ukázal pravý stav jejich národa a církve. Konec iluzím.
 |
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.