1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1357: #

Administrátor --- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura

Kanonický pohled na Ukrajinu

U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.

Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.


S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto)

 
A když patriarcha Kyrill požehnal Putinovi vraždit i ty své ukrajinské děti, kterému stále zachovávaly věrnost, ukázalo se celé Ukrajině, že Moskva není nikomu ani matka, ba ani macecha, ale spíše cosi jako dozorkyně koncentračního tábora.

Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.

Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.

Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:

* * *

„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.

Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.

Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.

Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“

* * *

Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).

Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.

V archivech se podařilo najít listinu z r. 1686
Fakta jsou taková, že Kyjev patřil pod Konstantinopolský patriarchát a podle historických listin se své vrchní pravomoci nikdy nevzdal. Mimochodem, podobné zabrání cizího kanonického území učinila Moskva i s naší místní církví. Po druhé světové válce, kdy jsme patřili pod srbského patriarchu, k nám byl vyslán i srbský biskup, aby se o místní osiřelou eparchii postaral. Jenže sem jurisdikčně vtrhla Moskva. V Olomouci bylo provedeno zmanipulované eparchiální shromáždění, které přes protesty řady místních věřících rozhodlo požádat Moskvu o přijetí do její jurisdikce. Moskva bez ohledu na to, že toto území právoplatně kanonicky patřilo pod Bělehrad, jak to s takovou námahou prokázal na základě historických dokumentů vladyka Gorazd státním orgánům, a bez ohledu na to, že Srbská církev nás nepropustila ze své jurisdikce, sem Moskva vyslala svého biskupa a začal nekanonický proces přechodu naší eparchie pod Moskvu, která vůbec nehleděla na oprávněné protesty Srbské církve. Dlouhou dobu se tato kanonická loupež ospravedlňovala výmluvou, že prý by se o nás Srbsko poničené válkou nemohlo postarat (jako by Rusko nebylo po válce v troskách!) Podobně bezohledně si Moskva počínala při ustanovení tzv. Americké autokefální církve. A stejně nekanonicky si Moskva počínala i dříve i dnes.

* * *

Kánony a církevní kultura

Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).

K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.

Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.

Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz