Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1364: #
Administrátor
--- 20. 7. 2022
Brnění proti střelám démonů
Na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých
Mnozí lidé se obávají, že se dostanou pod vliv démonů. Ze strachu čtou různé speciální modlitby, někteří z nich ani nevyjdou z domu, aniž by přečetli modlitbu na ochranu před antikristem. Takoví věřící se pověrčivě obklopují množstvím všelijakých materiálních svátostí, požehnaných olejíčků, zázračných ikon a předmětů, které se dotkly svatých ostatků atd. atd. Jenže jen málokdo z věřících se obléká do jediné skutečně účinné zbroje proti zlým duchům. Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.
V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové - to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.
Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.
Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Nic se nedaří, nepřináší očekávané ovoce, protože vše, co není okořeněno pokorou, není ani osoleno vírou. Pak činíme všechno špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod.
* * *
Problém je v tom, že pokorou se dnes nazývá kde co. Projevy zdánlivé pokory, s nimiž se u členů církve bohužel až příliš často setkáváme, bývají spíše pokrytectvím či dvojtvářností. Lze celkem snadno okoukat od některého mnicha či starce jeho způsob chování nebo mluvy, a pak to napodobovat. Je to divadlo, které hrajeme před lidmi a někdy i sami před sebou. Chybí tomu vnitřní obsah. Snadno lze naplnit své webové stránky citacemi Otců o pokoře a pokání, ale uskutečnit něco z toho ve vlastním životě - to už je jiná věc. Všichni se snažíme jen vypadat pokorně, jak to vidíme u svatých a jak nás církevní moudrost k pokoře nabádá, ale činit něco nepříjemného se svým nitrem pro dosažení pokory je jako sežvýkat tvrdou skývu. Ta povrchnost se pozná podle toho, jak dotyčný snáší špatné zacházení. Někdo tě úmyslně či neúmyslně urazí, znectí, obviní, a hned sám spatříš, co se děje v tvém srdci, jaký je jeho skutečný(!) stav. Zda to otřese tvým vnitřním pokojem. Většinou zjistíme, že se v duši objeví palčivá bolest, naštvanost, lkaní nad tou drzostí dotknout se Mne, volání po spravedlnosti a touha očistit se v očích lidí, pak přichází na řadu zášť a případně už kujeme pomstu. Jiný typ člověka se uraženě stáhne do izolace a raději komunikuje jen s těmi, kteří smýšlí podobně a s nimiž se vzájemně a utvrzuje o jejich společné spravedlnosti a pravdě. To vše je projevem ohromné pýchy, která ve skutečnosti svírá naše srdce. Jak říkají někteří: samotná uraženost je už vlastně druhem démonické posedlosti. Znamená to, že ďábel už zaťal nějaký dráp do mého srdce.
V dávném pateriku se píše o jednom mnichovi, který byl oslavován pro svou zbožnost. Jeden ze slavných avvů se rozhodl, že ho navštíví a zjistí, jak na tom doopravdy je se zbožností. Když k němu přišel, začal s ním hovořit nelichotivými slovy a když viděl, že to onoho mnicha zarmoutilo, pravil mu: Jsi jako krásné město, které má vpředu velkolepé hradby, ale zezadu už je drancují zloději.
Záludnost pýchy a samolibosti tkví v tom, že nepokorný si nedá poradit, resp. přijme jen takovou radu, která chlácholí jeho nemocnou duši. Pro absenci pokory platí lidové přísloví: komu není rady, tomu není pomoci.
Někteří považují za pokoru neodporovat zlu. (L. N. Tolstoj byl vyobcován z církve za hlásání takových a dalších myšlenek; převzal je z části od našeho Petra Chelčického.) Ano, setkáváme se s takovým názorem, který je v opozici vůči svatootcovské tradici a potažmo tedy vůči samotnému Pravoslaví. Takoví bratři v principu radí „pokorně“ akceptovat působení satana s modlitbou k Bohu: „Děj se vůle tvá!“ Jiní požadují projevit pokoru mlčením k totalitním režimům, či k herezi nebo k jiným případům, kdy někdo kazí víru či škodí církvi. Jde to pak až tak daleko, že jinak smýšlejícím předhazují, abychom kvůli evangeliu mlčeli třeba i k zabíjení lidí (takoví se pravidelně objevují v dobách válek), či abychom se v rámci tolerance stavěli netečně k pokusům rozbíjet církev. Jako by nás svatí Otcové učili něco podobného! Velká část z nich strávila pěkný kus života tvrdým bojem za zachování pravoslavné věrouky, za jednotu církve, někteří i v obraně před vojenskými útoky (viz velcí poustevníci, kteří opustili poušť, když byla církev napadána herezí, veřejně proti herezi bojovali a teprve když udělali pro Církev, co mohli, vraceli se zpět do pouště; nebo viz mniši v monastýrech, kteří se museli bránit se zbraní v ruce pirátům; nebo viz starec Paisij Svatohorec, který tvrdě káral mladé Řeky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě; kolik našich svatých byli vojáci; viz sv. Lazar na Kosově poli a viz vlastně celé naše dějiny, ve kterých se pravoslavní stále museli bránit). Asi si sám Bůh přeje, abychom se učili oceňovat nevýslovnou a nadpozemskou hodnotu pravoslavné víry a církve tím, že za ni stále musíme zápolit proti nepřátelům.
* * *
Mnozí moudří otcové říkají, že velká část bolestí, které v posledním století provázejí církevní život, pramení z toho, že se neřídíme svatootcovskou tradicí Církve, neposloucháme svaté Otce, jejich ustanovení, pokyny, rady. Ať už jde o svatootcovské posvátné kánony nebo o pravidla duchovního života. Pěstujeme si jiného ducha, než měli svatí Otcové. Posloucháme spíše sebe, svou pýchu, své názory, než abychom svou vůli odsekávali a snažili se o pokoru a povinnou poslušnost. Snad nejcharakterističtějším rysem současného církevního života je plnost pýchy, svévole, vzpoury a nepořádku. Tím se církevní dnešek odlišuje od dřívějších dob nejvýrazněji. Proto je tolik zmatku, lží, svárů, konfliktů a nejednoty.
Pár příkladů výše uvedeného:
Svatí Otcové říkají, že největším hříchem je spáchat církevní rozkol (tento hřích nesmyje z člověka ani mučednická krev; sv. Jan Zlatoústý), a podívejte se, kolik je dnes rozkolů (nikdy v dějinách jich nebylo tolik). Jak jinak by mohly vzniknout, než na půdě povrchní zbožnosti, pýchy a neúcty k církvi? A když ani pravoslavní lidé nemají poslušnost a úctu k církvi, tak je Bůh vydá do rukou nějakého psychopata, sektáře a rozkolníka, či amorálního jedince postiženého bájivou lhavostí, nebo v klamu bloudícího teologa, aby je odvlekl od svaté církevní jednoty. Nechá je napospas jejich svévoli a vzpouře.
Svatý papež Řehoř Dvojeslov vypráví: kdo uvěří pomluvám (v daném případě hovoří sv. Řehoř o pomluvách na biskupa), ten je s Božím svolením spravedlivě ďáblem potrestán. V tomto vyprávění byli ti křesťané strašně vytrestáni jen za to, že uvěřili žebrajícímu pomlouvači a chtěli mu prokázat křesťanské milosrdenství. (Ten žebrák byl ve skutečnosti démon, který chtěl vyzkoušet křesťany, zda uvěří vymyšleným pomluvám.) Ďábel si stále hledá cestičku, jak obelstít neopatrného člověka. Kolik je dnes v církvi lidí, kteří jsou kvůli tomuto hříchu skoro posedlí? Když se rozhlédneme, pochopíme, že je jich spousta.
Jiný příklad: svatí Otcové říkají, že přijímat svaté Tajiny se má nejméně každý týden, ale my říkáme: jednou do roka stačí (to zavedl nějaký carský edikt) a ještě se přitom nadýmáme pseudopokorou, když říkáme: dříve byli lidé svatější, proto mohli přijímat často, my už nejsme tak zbožní, a tak budeme přijímat méně, abychom nezhřešili (úplně obrácená logika - svatým přijímáním se posvěcujeme a očišťujeme). Pak se nemůžeme divit, že naše zbožnost při nedostatku pokrmu a nápoje pro duši skomírá a chřadne a ve výsledku často degraduje k pověrám, magii nebo polovičatosti v duchovním životě.
Myslíte, že naši věřící nechodí k senzibilům, léčitelům a kouzelníkům? Obecně se ví, že je to zrada Krista a duchovní smilstvo s démony. Jenže, když je člověku ouvej a modlitba církve nepomáhá, jak by si představoval, tak se skoro nikomu nechce vzít na svá ramena kříž a následovat Pána. A pak si stěžují, že mají noční děsy, budí se hrůzou, trpí patologickou úzkostí či depresí... Dítě trochu víc pláče? Vezmeme ho tedy k „bábce“ (tj. čarodějnici). Dítě se na čas uklidní, a pak to začne. Jedna noc plná hrůzy za druhou. Závislost na hrách. Alkohol či narkotika. Asociální chování. Útěky z domova, lapák pro mladistvé. A ještě pak rodiče reptají, že jim Bůh nepomáhá.
Postní pravidla jsou všeobecně známá. Avšak kolik věřících, mladých a zdravých, se nepostí, i když je to pro ně jen otázkou dobré vůle.
Víme všichni, že úmyslný potrat je pro křesťana nepřípustný (viz pravidla svatých Otců). A přesto máme dost věřících, kteří naléhají na těhotnou ženu: dej to pryč, pak se vyzpovídáš, zapálíš svíčku a bude to v pořádku.
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Kdybychom následovali pravidla svatých Otců a jejich pokyny, bylo by nám daleko lépe. Jenže to bychom nesměli před tím ztratit pokoru a poslušnost.
* * *
Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti podnebeským mocnostem zla, učí sv. Pavel. (Efez 6,12) Myslí tím, že především bojujeme proti démonickému působení na bitevním poli uvnitř našeho srdce. Vedeme duchovní válku proti pokušením, proti vášním, za dosažení pokoje v srdci. Jenže když se mocnostem zla podaří získat k útoku na víru či církev nebo životy lidí nešlechetné či nepevné osoby, pak se jim musíme bránit a tím se čas od času tato duchovní válka materializuje.
(Pokračování příště)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.