Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1369: #
Administrátor
--- 25. 9. 2022
Svátky přesv. Bohorodice, naší matky
Bohorodice, milostiplná matka křesťanů
Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy - jako na rodinné společenství bratří a sester.
Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem', protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.
Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).
Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena - každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.
A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované - všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.
Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství - ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými? Chováme se slušně nebo děláme v rodině jen nepořádek a předvádíme sobecky svou nevychovanost?
Občas se obávám, že by si naše církevní rodina mohla více uvědomovat, že jsme bratry a sestrami, a místo vzájemného ubližování, pomlouvání a hanění, intrikování a politikaření či jidášské lakoty, bychom asi měli více vnímat, že jsme bratry a sestrami. Jak vypadá náš církevní život? Nejdříve zabíjíme bratra svou závistí či nenávistí v srdci, pak ho zabíjíme slovy pomluv a intrik, a nakonec ho zavraždíme puškou. Zrovna máme všichni před očima aktuální situaci války na Ukrajině, když po sobě bratři střílejí, jedni posílají na domovy svých bratrů rakety, zajatce bestiálně mučí a popravují. Tohle snad vypadá na to, že by ti pravoslavní útočníci chápali, že vraždí svou duchovní rodinu, že pobíjejí ty, s nimiž sdílí Krista a Jeho Krev?
Spíše to vypadá, že jedni "pravoslavní" nevidí v druhých pravoslavných svého bratra více, než Kain viděl svou krev v Ábelovi. Můžeme ty vraždící pomatence nazývat křesťany? Nebo jsou spíš jen dalším úkazem „znamení doby“, kdy církví a lidstvem prochází síto, aby přesívalo, zkoušelo a vyjevilo, kdo kým je, kam si vybral, že chce patřit, a tak se projevilo, zda mezi mnohými sebevědomými pravoslavnými věřícími jsou vůbec nějací křesťané.
Jak chceme sdílet věčné království, když nedokážeme sdílet ani ten pozemský ráj, který se ukazuje v církvi? Jak bychom mohli mít společnou účast na nepomíjivém, když nejsme schopni zachovat bratrské společenství dočasné. Bude snad stát o nebeskou lásku a nekonečnou důvěru a neomezenou vzájemné sjednocení ten, kdo se na zemi naučil jen nenávidět, závidět, hněvat se, sobecky hrabat pro sebe, intrikařit a rozdělovat? Vždyť volbu o své věčnosti provádíme zde. Po odložení těla jen pokračujeme dál tím směrem, kterým jsme se srdcem i skutky vydali už na zemi.
Sice jsme schopni hodiny vyzpěvovat akathisty před zázračnými ikonami, vysluhovat molebny, ale jak to prospěje našim duším, když pak utíkáme páchat zlo vůči bratrovi? Dávné židy usvědčoval z hříchu Boží zákon, který se zavázali plnit a kterým se chlubili. My bychom se měli mít na pozoru, aby nás neusvědčilo evangelium, které při liturgiích předčítáme a kážeme; aby nás neusvědčovaly ze spáchaného zla všechny ty akathisty a kánony, a nebylo nám na soudu řečeno: věděls, co máš činit, a nečinil jsi to. Dáváme si pozor na to, co si vezmeme do chrámu na sebe, ale abychom zpytovali svou duši, to nás ani nenapadne. Lidé, kteří se chystají k svatému přijímání, si někdy lámou hlavu, zda přečetli všechny stanované modlitby, kánony a provedli další úkoly, jenže kolik našich lidí se s bolestí v srdci trápí otázkou, zda někoho nezarmoutili svým egoismem nebo dokonce neublížili komu myšlenkou, slovem, skutkem...
Připozdívá se, na svět padl soumrak. Nezačínáme se podobat některým dávným židům, před nimiž varuje Písmo?
»Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nenech se zlákat! Kdyby tě přemlouvali: "Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu, pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do hrobu, přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme, vsaď na nás, přijdeme si všichni na společné bohatství" - můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.« (Přísloví 1,10-16)
Asi už je zde doba, prorokované starcem Serafímem Vyrickým, kdy se budou budovat velechrámy a zlatit kupole: „Přijde čas, kdy nikoliv pronásledování, ale peníze a klamy tohoto světa odvedou lidi od Boha a zahyne více duší než v dobách otevřeného pronásledování ... Z jedné strany se budou vztyčovat kříže a zlatit kupole chrámů, ale z druhé strany nastane království lži a zla. Opravdová církev bude vždy pronásledována a spasit se bude možné jen utrpením a v bolestech. Pronásledování budou ta nejostřejší a nepředvídatelného charakteru. Strašné bude dožít se té doby.“ Velechrámy plné zlata tu už máme, a jeden je hroznější než druhý.
„Hleďte si krásy duše. Za krásu tělesnou nám ráj nikdo neslíbil.“ (Ct. Paisij Svatohorec) Čím se zdobí duše? Láskou a čistotou. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Ne podle množství poklon, hodin akathistů, ani podle oblečení, podrjasníků, přísnosti půstu, starého kalendáře, či šátků na hlavách (a už vůbec ne podle velikosti velechrámů, či kilogramů zlata na kopulích: „nužno-li vam eto zoloto lživoje“ zpívala jedna ruská pěvkyně). Všechno tělesné a vnější je druhořadé. Stav srdce, jeho čistota - to je podstatné.
Jako rodičové milují všechny své děti, poslušné i neposlušné, mírné i vzpurné, hodné i zlobivé, tak Bůh nás stále miluje, ale zvláště blízko jsou mu ti, kteří mu činí radost. Matka Boží miluje všechna svá dítka, ale zvláštní přízeň projevuje těm, kteří ji napodobují snahou o čisttotu, pokoru a lásku. Naši rodiče svolávají k sobě nás všechny, ale jako většina rodičů vědí, že k problematickým dítkám se musí zachovat s jistou přísností, aby je vychovávali. A tak si zde sami vybíráme, zda chceme být opatrování shůry laskavě, nebo zda si jen koledujeme o výchovný výprask. A to víme ještě o horší možné variantě, kdy Božský sadař vytne a spálí neplodný strom - buď ještě zde na zemi, anebo tam na posledním soudu (praví o tom naši svatí otcové: „nejhůř je na tom ten, kdo hřeší a dobře se mu při tom daří; takový bude souzen bez milosti“).
Bratři a sestry, jsme jedna duchovní rodina. Jsme všichni z vznešeného nepozemského rodu. Neboť těm, „kteří ho (tj. Krista) přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12-13) Pohrdneme i my svým rodem, jako Ezau kvůli míse čočovice (čili tělesným vášním a neúctě k rodičům) opovrhl svým prvorozenectvím? Jak dlouho ještě budeme svým darebným chováním zneucťovat své vznešené rodiče? Svým chováním v církvi a vůči sobě navzájem ukazujeme každý den, jakými jsme dětmi a jakými jsme si duchovními sourozenci.
A Bůh se dívá a hledá na zemi svůj lid. Matka Boží smutně hledí a počítá ty, kteří jsou na zemi jejími dobrými dětmi.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.