Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1384: #
Administrátor
--- 24. 2. 2023
Neděle masopustní - o strašném soudu
Boží soud
Než se ponoříme do úvah o Božím soudu, musíme předeslat, že učení o soudu Božím nebylo církví podrobně dogmatizováno. Církev nás zavazuje věřit, co o soudu zjevuje Písmo, tj. že po smrti následuje soud a na konci světa bude druhý tzv. „strašný“ soud. Při těchto soudech spravedliví obdrží odměnu, kdežto nekající se hříšníci sklidí odplatu. (2.Kor 5,10) Tou odměnou je společenství s Bohem, kdežto odplatou pro druhé je oheň. Odsouzeným hrozí věčné zavržení, tj. oddělení od Boha. Vše ostatní je nezávazná tradice Církve, osobní zkušenost svatých, úvahy svatých Otců a teologů.
Prostě, určité podrobnosti o záhrobním údělu lidí, zůstávají tajemstvím, už proto, že jsou to záležitosti „onoho světa“, tj. duchovních prostor, s nimiž máme jen malou zkušenost a to, co se tam děje, je z větší části nevypravitelné a nevyjádřitelné lidskými pojmy.
Z učení církve a z Bible, ze které čerpáme naprostou většinu toho, co o záhrobí víme bezpečně, vyplývá, že je několik Božích soudů, které se týkají každého z nás, resp. celého lidstva.
Tři soudy jsou spojeny se starozákonní epochou a dva patří do éry novozákonní.
1.) první soud provedl Pán nad prvními lidmi a jeho výsledkem bylo vyhnání hříchu propadlých lidí z ráje.
2.) druhým soudem byla země očištěna, neboť vše, co zde bylo, už pokazilo svou cestu. Resultátem soudu byla potopa světa. Právě k tomuto soudu je přirovnáván i soud poslední. (Mat 24,38-39; Luk 17,27)
3.) třetím soudem nad starozákonním lidstvem bylo sestoupení Páně do podsvětí. Jakousi předjímku soudu konal Kristus Pán jednak v průběhu svého pozemského působení, ale hlavně v podsvětí nad zesnulými, k nimž po svém ukřižování sestoupil. (1. Petr 3,19-20; 4,6) Jeho přítomnost rozdělila zesnulé na ty, kteří se nechali Pánem vyvést z podsvětí, a na ty, kteří kvůli úpornosti ve svém hříchu nebo kvůli celkové zkaženosti Pána nenásledovali. Někteří mají za to, že Kristus vyvedl všechny, kteří tam byli.
Éra „po Kristu“ má také své soudy, kterým podléhají všichni lidé.
1.) první soud se zvlášť nad každou duší koná po jejím oddělení od hmotného těla. (Luk 16,19-31) Podrobnosti toho soudu jsou součástí církevní tradice o záhrobním putování duše po tzv. „celnicích“, kde démoni „šacují“ každou duši, která chce stoupat vzhůru. Toto učení, které se odvíjí od různých zjevení (hlavně ze zjevení blaž. Theodory Cařihradské; 10. stol.), je většinou v Církvi přijímáno, ale není součástí závazné věrouky. Je to takové všeobecné theologumenon (názor, osobní mínění). Církev se k tomuto učení, které má i řadu odpůrců, staví opatrně. Duše jsou po tomto soudu dočasně umístěny na místech, které odpovídají jejich duchovnímu stavu.
2.) poslední soud, kterému se říká „strašný“, rozhoduje s definitivní platností o každé duši. Tento soud proběhne v rámci druhého příchodu Pána, konce tohoto světa a všeobecného vzkříšení mrtvých. (1. Kor 15,35-55; 1. Sol 4,15-17) Duše obdrží zpět své tělo, ovšem nikoliv materiální, ale ve své duchovní podobě. Neboť jak by pomíjející materiálnost mohla mít podíl na tom, co nepomíjí? A s tímto tělem bude každý, znovu jako kompletní lidská osoba - duše i tělo - souzena a buď půjde do ráje, resp. nebeského království, nebo půjde do ohně (půjde tam sama, nepotáhnou ji čerti na řetězu, ale sama půjde). (Mat 25,46) Většina biblických míst, která se o soudu zmiňují, hovoří právě o tomto soudu. Na otázku, zda může být na posledním soudu odsouzena i taková duše, která se po prvním posmrtném soudu dostala do ráje, je nejspíš potřeba odvětit negativně.
* * *
Učení o záhrobních vzdušných celnicích (blaž. Theodora Cařihradská) tkví ve vidění jakýchsi posmrtných přechodů, lokalizovaných kdesi v zemské atmosféře, na kterých je duše putující vzhůru dvacetkrát zastavena a zkoumána, jestli není připoutaná k některé z hříšných vášní. Na každé celnici je duše sváděna démonem dané vášně, ale na druhé straně je hájena andělem ochráncem, který zná všechny dobré skutky, co člověk za života vykonal. Proti každému hříchu staví dobrý skutek, najde-li v člověku takový.
O tomto učení někteří teologové soudí, že odporuje pravoslavné věrouce. Mají např. za to, že učení o celnicích nedává prostor Božímu soudu. Spasitel pravil, že Otec odevzdal veškerý soud Synu, ale zde prý soudí spíše démoni. Jiní teologové tyto námitky obšírně vyvracejí. Sv. Theofan Zatvornik napsal, že „jakkoliv všelijakým rozumářům připadá myšlenka na celnice divoká, průchod celnicemi je stejně nemine“. Obrazy z učení o celnicích nutno chápat v duchovně-mravním smyslu. „V souhrnu spočívá myšlenka vyprávění o celnicích v tom, že se duši dostává pomoci při mravním sebezpytování a sebepoznání za pomoci duchovních sil, kterým Bůh dovoluje působit jako nástrojům svého soudu.“ (Oleg Davidenkov: Dogmatické bohosloví)
Ct. Makáriovi Egyptskému (4. st.) řekl anděl na jeho otázku ohledně celnic: „Tyto pozemské věci chápej jako ten nejslabší obraz nebeských.“
„Andělé ochraňují dítka Boží, s láskou je uchopí a bez strachu je provádí skrze vzdušné celnice a přivádí k něžně milujícímu Otci, Bohu.“ (Paisij Svatohorec) Kriterium, podle kterého andělé poznají „dítka Boží“, jsou podle něj - láska a pokora. „Dobrý poslušník jede expresem k Božímu trůnu. Nezastavuje se ani na celnicích, které mu do dáli ustupují na jeho cestě, protože nemají, za co by jej zachytily.“ (Efrem Filothejský)
Učení o celnicích je součástí asketického učení a vypráví o definitivním a rozhodujícím stupni „neviditelného boje“, který křesťan vede na zemi. Démoni, kteří jej pokoušeli celý život, zahájí proti němu poslední útok, ale moc mají jen nad těmi, kteří za svého života nedostatečně zápasili v neviditelném boji.
„Na celnicích se odhalují vášně. Po zbavení těla se působení vášní odhaluje v celé své síle. Člověk, který nebojoval s vášněmi za svého života, ale oddával se jim, propadá před tváří láskyplného Boha, kvůli tomu, že se své vášně nedokáže zříci. Jak říkají svatí Otcové, příbuzné se sjednocuje s příbuzným, a démoni vládnou nad každým hříchem. Lidská duše se sjednocuje s tím duchem (démonem), který odpovídá té vášni, která v ní panuje.“ (Osipov)
* * *
Bible, svatí a církevní tradice nás jednomyslně učí, že Bůh je lidumil, neskonale milosrdný, slitovný a láskyplný. „Bůh je láska,“ učí apoštol. (1. Jn 4,16) Chce se nad každým smilovat, všem odpustit a všechny přijmout do své náruče. Jak je tedy možné, že by někoho mohl odsoudit k věčnému trpení?
Jediný, kdo může Bohu zabránit, aby se nade mnou slitoval, jsem já sám. Ať už aktivně, nebo pasivně.
Aktivně - tím, že použiji svou vůli a svou svobodu k tomu, aby Boha odmítnul. Každý má tu strašnou moc říci Kristově lásce: Jenže já tě nechci. Naučí-li se takto smýšlet za svého pozemského života, bude takto vycvičená mysl stejně uvažovat i po odchodu z těla. Bohužel současné společenské paradigma a převládající světonázor, založený na bludném pseudovědeckém materialismu, učí naše současníky už od dětství právě takovému způsobu smýšlení. Naše společnost se svým způsobem uvažování propadla do militantního ateismu, nebo do lhostejnosti k vyšším duchovním hodnotám či do agnosticismu (té „chytrácké malověrnosti“). Podobným případem je boj či opozice proti Církvi, která je Tělem Kristovým, resp. jeho milovanou nevěstou (sem patří nejen militantní ateismus, ale i rozkoly a hereze). Tato uzavřenost lidské duše vůči Stvořiteli a Spasiteli pak brání Bohu, aby se nás ujal. Vyháníme Boha ze svých životů i ze svých srdcí. Pán klepe na dveře naší duše, jenže nikdo mu neotevře.
Pasivně - tím, že zvoleným způsobem pozemského života, způsobem myšlení, hříchy či zadupáváním projevů lidství, uvedu svou duši do takového stavu, kdy je těžce poškozeno samotné mé lidství. Nejen znetvořím, ale vyženu ze sebe i samotný Boží obraz, který každý v sobě neseme. Podobný účinek bude mít na lidi pečeť antikrista. Takto vnitřně zdevastovaný a duchovně mrtvý člověk není schopen přijmout Boží slitování. Nebo jinak řečeno: není v jeho případě už nad kým se smilovat.
Při každém soudu - ať už osobním po smrti a nebo na tom strašném a posledním - nehledá Bůh a jeho andělé, za co by bylo možno člověka odsoudit, ale naopak - hledají v jeho duši, co by se tam dalo najít dobrého, aby bylo možno duši zachránit. Pro oba soudy platí, že Bůh nahlíží do nitra člověka, aby zpytoval, co se tam skrývá. (1. Kor 4,5)
Při prvním soudu se hledají v duši zesnulého dobré skutky, ctnosti, víru, naději a lásku. Za pomoci toho, co v nás andělé najdou, mohou pomáhat člověku obstát před útoky a nároky démonů. Tady se každý dozvíme pravdu o sobě, tedy jaký doopravdy jsem ve svém nitru. Pochopíme např., jak cenná je víra, jakou má sílu, a proč Písmo praví, že bez víry není možno se Bohu líbit. (Žid 11,6) Ti, kdo žijí jen dle těla, nemohou se líbit Bohu. (Řím 8,8)
Při posledním soudu snižuje Bůh své „požadavky“ na minimum. Zúčtuje, jak jsme naložili s hřivnami, které nám svěřil. Zachovali jsme je, nakládali jsme s nimi a používáním jsme je alespoň sebeméně rozhojnili? Hledá v duši, jestli tam je a bylo-li používáno to, co do ní On sám vložil. Tj. lidství ve smyslu Božího obrazu. Tedy používali jsme své lidství, nechávali je projevovat např. v tak základním jeho rysu, jakým je milosrdenství a soucit? Nechávali jsme pracovat své lidství, které On stvořil a vkládá je do každé lidské bytosti? Tím Stvořitel zkoumá, zda nebyla jeho hřivna úplně zakopána. (Mimochodem, podobenství o hřivnách je v Matoušově evangeliu bezprostředně před dnešním čtením o posledním soudu, jako by tato dvě čtení hovořila o téže věci.) (Matouš 25,13-30)
* * *
Zamysleme se tedy nad slovy, která Pán pronáší v evangeliu o posledním soudu. Právě o neděli masopustní se tato slova v chrámu přednášejí (Mat 25,31-46). Jsou o pomoci trpícím. Čili o soucitu, o milosrdenství a slitování, které má člověk projevit vůči bližnímu. Jsou to slova namířená proti sobectví, lhostejnosti vůči trpícím či proti krutosti. To, co Pán Ježíš postihnul svými slovy o soucitu a pomoci, je zároveň hlavním předpokladem lásky vůči bližnímu. A láska vůči člověku je předpokladem lásky k Bohu (nikoliv naopak). (1 Janův 4,20) Proto tato slova Kristova postihují základní charakteristické znaky lidství.Svědectví Písma svatého o Bohu jsou různého druhu. Pro vyspělejší čtenáře je tam jasně, řečeno, že Bůh nemá tělo, je to Duch a je láska, a vše, co činí, má jediný motiv - lásku k člověku. Bůh se nemění, nestřídá „nálady“ ani rozpoložení; není milostivý k jednomu a rozzuřený na jiného. Používají-li se v Bibli taková vyjádření o Bohu, jsou to antropomorfismy, pomůcky pro duchovní miminka, typické zvláště pro Starý Zákon.
Naše lidství přijal Syn Boží na sebe při svém vtělení. A navíc lidství je vlastně jeho obraz, který v sobě každý od stvoření nosí. Proto v tomto evangelijním čtení vztahuje Pán na sebe, jak se chováme k ostatním lidem a jak nakládáme se svým lidstvím.
Definice lidství je odvozena od vlastností Boha Stvořitele, který do každé lidské osoby od počátku vkládá svůj obraz. A co víme o vlastnostech Boha? Co jsme jako lidé schopni postřehnout a alespoň částečně chápat o tom, jaký Bůh je? Především to, že je dobrý a nic než dobrý a nikdy nikomu neškodí. To se projevuje tím, že je milosrdný, soucitný a je láska. A láska utváří náš vztah s Bohem. Láska je předpokladem pokání a pokání vede k pokoře, a to jsou spolu s vírou základy spásy člověka. Tedy jen pokud se projevujeme jako lidé, tedy podle obrazu Božího, který je v nás, můžeme mít s Bohem vztah a můžeme dojít spásy jako Jeho děti, Jemu podobní.
Jak se zdá, tak na posledním soudu bude Bůh zkoumat, zda jsme zůstali lidmi. Pozná to podle našich skutků - podle milosrdenství, soucitu a lásky. Tím my sami vydáme svědectví o sobě - je-li v nás něco, čeho by se Bůh mohl „chytit“ a smilovat se. Nalezne-li však v nás jen sobectví, nemilosrdnost, zlobu či krutost a místo vztahu zakládajícího se na lásce shledá se jen se závistí, nenávistí či lhostejností, není tu pak, nad kým by se mohl slitovat, není, co by mohl zachránit.
Pohledneme-li na Boží soud z jiné perspektivy, pak nás vlastně nesoudí Bůh, ale naše skutky. Bůh dá prostor pravdě, aby vyšla najevo. A naše skutky nás buď odsoudí nebo ospravedlní. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19-21)
* * *
Soud přijde, aby se zjevilo a plně a v síle působilo Kristovo vítězství nad zlem. Není nic krásnějšího pro věřící, kteří se snaží o zbožnost. Není nic hrozivějšího pro démony, ďábla a všechny, kdo jsou spřaženi se zlem.
Bůh není ani mstivý ani lidmi uražený rozzlobený stařec. Není to žádná instituce pro trestání zločinů, jichž jsme se dopustili. Ba, dokonce se modlíme, aby s námi nenakládal dle spravedlnosti, ale dle svého nekonečného milosrdenství. Z této perspektivy vidíme Boha a jeho soud v tom, že odhalí, co je v nás skryto, umožní, aby se projevilo, co jsme ze sebe v průběhu života ve svém nitru učinili. Jací opravdu jsme. Pro některé to může být hrozné.
Soud tu není proto, aby se plnilo peklo, ale aby zjevena byla sláva Božích synů, kteří mají soudit svět i anděly. (1. Kor 6,2-3) Celé tvorstvo toužebně vyhlíží zjevení slávy Božích synů, aby skrze jejich soud mohlo být uvedeno do svobody a slávy dětí Božích a zbaveno bylo otroctví zániku. (Řím 8,19-23)
* * *
Souzeni jsou nejen jednotlivci, ale celé lidské skupiny: města (Ninive) nebo národy a státy. Jednotlivci i národy však mohou soud od sebe odvrátit společným pokáním. Čím delší čas Bůh čeká na pokání, aniž by se dočkal, tím přísnější soud bude. Svatootcovská moudrost nám sděluje: „Kdo sám sebe už zde na zemi odsoudí svůj hřích, toho nebude už soudit Bůh.“ Avva Arsenij řekl: „Buď zde nebo po smrti, ale není možné neplakat.“ Jeden ze svatých Otců pravil: „Vidíš-li někoho hřešit a zároveň se mu dobře vede a dlouho žije, věz, že takový bude souzen bez milosti.“
* * *
Poslední soud je v našem myšlení spojen s koncem světa. Při osobním soudu po smrti si prožijeme svůj vlastní soukromý konec světa, protože vše světské pro nás po smrti ztratí význam. Při všeobecném soudu, kdy vstanou zesnulí z hrobů, bude tento svět zničen. „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými díly shoří. (Pravosl. překl.) Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy.“ (2 Petr 3,4-13)
Nic světského, ani sláva mezi lidmi, ani pocty, ani bohatství, ani moc nad národy nám na Božím soudu nepomůže - spíše naopak. Čím větší možnosti a vyšší postavení zde člověk měl, tím více od něho bylo shůry očekáváno. Rozhodne o nás, co skrývá v našem nitru. Klíčem k tomu, jak budeme prožívat tento soud, je skryt v otázce, s čím jsme za života spojili své naděje, svou existenci a svou budoucnost. Pokud jsme svou duši přilepili k čemukoliv ze světa, pak jsme vsadili na nesprávnou kartu a spolu se světem projdeme jeho ohněm a destrukcí. Pokud jsme se spojili s nebeským královstvím, pak pro nás den posledního soudu je naplněním všech nadějí.
* * *
Sobota před nedělí o strašném soudu byla zádušním dnem. Konaly se panychidy a modlitby za zesnulé. Jaká je hlavní zádušní modlitba, která se pronáší, kdykoliv se přimlouváme za ty, kteří se už odebrali z této pozemské časnosti? Zní tak jednoduše, že už ji někdy ani nevnímáme. Zpíváme ji vždy na závěr zádušních obřadů: Věčná paměť. Prosíme Boha, aby učinil památku našich zesnulých památkou věčnou. Jak je to vlastně myšleno? Mají mít věčný pomník někde na svém hrobě? Takové pomníky, které by vydržely věčně, nejsou. Nebo mají být naši zesnulí vzpomínáni po všechny následující generace? To se stane jen proslaveným svatým a pár historickým osobnostem. Všichni víme, že vzpomínka na obyčejné zesnulé mezi lidmi obvykle rychle mizí, za tři nebo čtyři generace po naší smrti už o nás nikdo neví. Církev sice při svaté liturgii vzpomíná jména zesnulých, která známe, ale zároveň se modlí za všechny své zesnulé, což je veliká naděje pro všechny, kteří zemřou v jednotě s církevním společenstvím. Přesto však myslím, že toto není ta věčná paměť, kterou vyprošujeme zesnulým.
V nejhlubším slova smyslu může být památka kohokoliv věčná pouze v Bohu. Bůh pamatuje na všechny lidi, kteří kdy žili, a proto je může na konci světa vzkřísit. V Boží mysli vstupujeme do věčnosti. Dokud na nás pamatuje Bůh jako na své lidi, je naše památka věčná. Myslím, že právě za to se modlíme, aby Hospodin odpustil hříchy zesnulým, opravil poškozený obraz a tím udržoval ve svém mysli památku těch, za které se modlíme. Jejich památku očištěnou od veškeré poskvrny, tj. památku našich bratří jakožto Božích synů, jeho přátel a jeho lidu. To je vlastně spása, to je to nejlepší, kam může naše cesta vést. A to nejhorší, jak můžeme skončit, je vymazání z Boží paměti, vymazání z počtu Božích lidí kvůli nenapravitelnému poškození samotné lidské podstaty. To je ten věčný oheň, který spaluje člověka, když poznal, že není a už nikdy nebude způsobilý existence na nebesích, čili lidského údělu a vznešeného cíle jeho života, z nějž mu zůstala jen umrtvená holá existence jako potrava pro oheň.
V Církvi existuje soucitný názor, že takový lidský konec snad nebude definitivní. A že Bůh ve své dobrotě se nakonec uchýlí k takovému řešení, které je sice nyní nad naše chápání a je zatím skryto v nepochopitelných úradcích Božího milosrdenství, ale že snad by tím odsouzení mohli dostat jinou perspektivu než věčný, resp. nekončící, oheň. Avšak otcové, kteří tuto naději sdílí, zároveň říkají, že ačkoliv oheň není nekonečný je nanejvýš strašné jej okusit. (Sv. Řehoř, nazývaný otcem otců)
V Církvi tento soud už probíhá. Nebo chcete-li: děje se tu jakási předjímka posledního soudu. Stále jsme konfrontovaní s hlásáním evangelia, s posvěcením svatými Tajinami, s desaterem. V našem myšlení, svědomí a srdci nás Církev staví do opozice proti hříchu a ďáblu. Církev nás nutí zaujmout postoj, zvolit si a bojovat proti hříchu a potažmo ďáblu. (Efez 6,12)
Svatí Otcové nebyli zcela jednotní v detailech těchto posledních věcí člověka, ale všichni jim přikládali krajní vážnost. Ať už sdílíme jakýkoliv z názorů našich církevních učitelů, vždy vyjadřujeme srdečné přání, aby nikdo z lidí nebyl navěky zavržen. Vždyť přece víme, že peklo nebylo stvořeno pro člověka, ale pro ďábla. Boží vůlí je, aby každý člověk dostihl svého cíle, vytčeného při stvoření, čili odpověděl na Boží lásku a sjednotil se s Bohem. Kvůli tomu přece přišel Kristus, aby lidstvo vrátil na tuto cestu a nikdo nemusel do místa muk.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.