Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1386: #
Administrátor
--- 10. 3. 2023
Velkopostní zamyšlení
Velký půst je dobou pokání
Velkopostní období jsme si správně zvykli vnímat jako dobu, kdy se snažíme o co nejusilovnější duchovní život. Je to zvláště posvátná část církevního roku a věřící jsou hlasem církve voláni k jakési duchovní mobilizaci do duchovního zápasu. V průběhu celého ostatku roku jsme často rozptylováni mnohými starostmi, povinnostmi apod., leč svatá čtyřicátnice je vyhrazena duchovním péčím. Každý církevní člověk, který celý rok naříká, že nemá na duchovní záležitosti čas nebo soustředění, si může říci: Kdy už, když ne teď?
Proč je velkopostní důraz na duchovní život spojen se zvláště hlasitou výzvou k pokání? Ve všech postních modlitbách a posvátných hymnech zaznívá volání, abychom se káli. Jak máme rozumět tomu, že duchovní život je neodlučně spojen s kajícností?
Jmenujme tři důvody, které nám objasňují, proč duchovní život bez pokání není opravdový.
1.) Pokání je lítost nad tím, čeho jsme dopustili, jak jsme selhali, kam jsme klesli. S touto lítostí ruku v ruce kráčí prosba k Bohu, aby nás očistil od hříchu a seslal nám pomoc k naší nápravě. Protože víme, že Bůh ve věci naší spásy nic s námi nečiní bez nás, čili bez naší spolupráce, je naše lítost nutná k tomu, abychom se otevřeli uzdravující Boží blahodati. A naše prosba o očištění je potřebná, jelikož tím Bohu umožňujeme (spíše snad dovolujeme), aby s námi začal pracovat, konat dílo našeho očištění. Pán stojí před dveřmi našeho srdce a klepe (Zjev 3,20), sám ty dveře nevylomí, to my musíme dveře otevřít, aby mohl vstoupit. Naše lítost a modlitba mu otvírá vstup do našeho nitra. Co by to bylo za duchovní život, kdybychom se postili a zdržovali se všeho, čeho je předepsáno se zdržovat, a při tom neotevřeli Pánu dveře srdce a nenechali ho, aby začal léčit naši duchovní nemoc?
2.) Předpokladem pokání je vidění svého hříchu. Nemáme-li alespoň takové duchovní zření, abychom viděli svůj hřích, nahlédli hlubinu propasti, do níž se zřítil náš duchovní stav, a nepochopili, že bez Božího zásahu jsme mrtví, pak je těžké nazývat takové "pokání" skutečným pokáním. Jak se můžeme kát, když nevíme, z čeho bychom se měli kát, jak můžeme litovat, když není čeho litovat? A jak se můžeme modlit o očištění, když (podle naše názoru) nemáme na sobě žádnou skvrnu, kterou by bylo potřeba očistit? Bez jasného zření svých hříchů se nemůžeme kát. Takový stav je výsměchem naléhavému volání, kterým začíná Evangelium: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů" (Luk 3,3); "Kajte se, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,1 a 4,17); "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží." (Mar 1,15) Podle Evangelia je začátkem všeho, co se děje v duchovním životě, právě pokání.
3.) Ten, kdo se kaje, vidí svůj hřích. Vidí svůj skutečný duchovní stav. To znamená, že žije v pravdě. Je to Bohem každému pravému kajícníkovi zjevená pravda. Člověk, který nevidí svůj hřích, nezná svůj vnitřní stav a žije v klamu, resp. v domnění, že je "celkem dobrý člověk" nebo ještě hůř: že je "lepší než jiní lidé". To je stav duchovní slepoty. Velký půst nás chce probrat z tohoto zatemnění a osvítit nás poznáním, že jsme hříšnici a vzdálili jsme se od Boží slávy (resp. byli jsme zbaveni Boží slávy). (Řím 3,23) Nezasloužíme si nic dobrého. Jedině z milosti Boží se můžeme dočkat, že přijmeme něco dobrého v našich životech. Nemáme se tedy čím chlubit - ani před lidmi, natož před Bohem! Vše, co pochází z nás, je buď zlé nebo nakažené pýchou či jinak shnilé. I to nejlepší, co dokáže člověk vlastními silami zplodit, má před Bohem menší cenu, než to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu (Paisij Svatohorec). Pokud člověk přece jen vykoná něco opravdu dobrého, tak to činí Bůh skrze nás. Taková je pravda.Kdo ještě nezažil stav prozření, pokání a zjevení této pravdy o svém vnitřním stavu, mohl by si myslet o výše napsaných řádcích: Jak truchlivé! Jak temné! Jak depresivní! Avšak ten, kdo už zažil své nitro zpívat lehkostí, očištěním a jasným zřením, kým jsem, chápe - ve spojení s vírou v Boží milost, že nic z tohoto světa nemůže dát lidskému srdci tolik radosti, jako pokání. Proto v modlitbách od svatých Otců čteme, jak bezměrně přísně sami sebe odsuzovali, jakoby nemohli ani najít tak hrozná slova, která by byla dostatečná k vyjádření jejich hrozného pádu (nebylo snad hanlivého slova, které by o sobě nepoužili). Jakoby se nemohli nabažit těch obvinění z nejhorších hříchů, sami sebe viděli horšími než dobytek. A při tom to byli tak čistí lidé svatého života! Pokání, sebeobvinění a sebeodsouzení jim však vlévalo do srdcí takovou radost a andělskou lehkost.
Toto poznání a duchovní zření nám pak přináší do srdce zvláštní lehkost a pokoj. Člověk, který vidí svůj padlý stav, si už nepotřebuje na nic hrát. Sláva a chvála od lidí jsou mu lhostejné. A stejně tak urážky, neúcta a pomluvy. Konec hry! Přijmeme-li, že jsme hnůj a špína (1 Kor 4,13 pravosl. překl.), zbaví nás to touhy se vyvyšovat. Svatí pouštní otcové dosáhli takového zření, že za urážky a osočování děkovali. Jakékoliv špatné zacházení, jehož se jim dostalo, považovali za zcela adekvátní svému stavu hlubokého pádu do duchovní propasti: z hlubin volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1-2) To je jediná pozemská pravda, která je neklamná a pravá. Jasné zření této pravdy o sobě tyto duchovní velikány otevíralo Boží milosti a stalo se jim sjednocením s Kristem. "Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (Jan 1,17) "Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin." (Žalm 30,2)
Pán sám o sobě pravil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6), a jindy: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan 8,32) Tou pravdou je míněn sám On a pravda Jím zjevená, nikoliv cokoliv pomíjivého z tohoto světa, protože nic vezdejšího nemá žádnou moc nás duchovně osvobodit. Vždyť vše, co je z tohoto světa, máme pokládat za hnůj (Filip 3,8) a nikoliv v to skládat naděje. Bůh, který je Pravda, nás uvádí do každé pravdy, dává nám schopnost ji poznat a sílu ji přijmout. Pán pravil: "Přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví." (Jan 15,26) "Přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (Jan 16,13) A my se máme obléknout do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy. (Ef 4,24)
Skutečná pravda, pravda o mém hříchu, sjednocuje s Bohem. (Jan 3,21) To je moc a síla Pravdy. A Boží vůlí je, abychom došli poznání pravdy a byli spaseni. (1. Tim 2,4) Toužíme-li po životě v Kristu čili v Pravdě, pak ji můžeme realizovat jen pokáním, pravdivým pohledem do svého nitra, kde je tolik nečistoty, takže to tam vůbec nevypadá pěkně. To je život v pravdě a potažmo život v Kristu, čili jediný nefantazijní a opravdový duchovní život. To je ta pravda, která nás spojuje s Boží pravdou, a Bůh - Pravda nás osvobozuje (Jan 8,32), Boží Pravda posvěcuje (Jan 17,17). "Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24) Kristova definice duchovního života.
Duchovní život, je-li opravdový, vyvěrá z tří svatých pravd, které Písmo zvěstuje. Z pravdy o Bohu (že je Jediný dobrý) (Mat 19,17; Mar 10,18; Luk 18,18-19; Jan 10,11-14; 1.Petr 2,3), z pravdy o sobě (že jsem hříšný) (Řím 7,14; 3,23) a z pravdy o světě (že ve zlu leží) (1. Jn 5,19). Skrze tyto tři pravdy nás Kristus - Pravda osvobozuje a pozdvihuje.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.