Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 16: #
jer. Jan z Jihlavy
--- 9. 11. 2006
Mučedníci a vyznavači v Rusku
Ze vzpomínek na pronásledování křesťanů v Rusku. Začátek 30. let. Když zatčené kněze deportovali na sever do táborů - s největší pravděpodobností na smrt, stala se tato příhoda.
Zástup duchovenstva cpali do přistaveného vlaku. Kněze, a někteří byli velice staří, tlačili do nákladních vagónů; někteří z těch nejstarších se tam ani nemohli dostat, bylo pro ně obtížné se tam vyškrábat. U dveří vagónu stál voják, strážný, který měl dozor. Najednou tento voják spatřil Ježíše Krista, jak stojí u vchodu do vagónu a pomáhá kněžím dostat se dovnitř; každého toho staříka podpíral za loket. Když tento voják spatřil Krista, jehož sami duchovní neviděli, odhodil pušku na zem, padl na kolena a uvěřil. Mučedníci odjížděli na smrt a Kristus jim pomáhal...
Jiné vyprávění
Brzy poté, co mne přivezli do lágru, večer, hodinu před večerkou, přišel ke mně člověk a opatrně se mne otázal, nechci-li poslouchat čtení Apokalypsy. Zavedl mne do kotelny, kde bylo lze ukrýt se před zraky donašečů a vedoucích. Tam, v polotmě, v díře připomínající jeskyni se už shromáždili nějací lidé a ohřívali se u žhavého uhlí. Myslel jsem, že teďka odněkud vytáhnout knihu nebo svitek, ale spletl jsem se. V červených záblescích vstal člověk a začal číst Apokalypsu - zpaměti, jak se ji naučil, slovo od slova. Když umlkl, řekl kotelník, starší člověk, který to zde vedl: "A nyní pokračuj ty, Feodore." A vstal Feodor po paměti recitoval následující kapitoly. Pak část chyběla, protože ten, kdo měl naučené pokračování, pracoval na noční směně. "Nu, přečte to zvlášť příště," pravil kotelník a vyzval Petra. Tady jsem pochopil, že všechny hlavní texty Písma svatého jsou rozděleny mezi tyto mukly, prosté lidi, kteří byli zavřeni v lágru 10, 15, 20 let. Znali nazpaměť tyto texty, a tajně se čas od času setkávali a opakovali je, aby nezapomněli.
Později mi to připomnělo román Raye Bradburryho: 451 stupňů Fahrenheita, ve kterém byla popisována "ideální" společnost, kde bylo vše normalizováno a proto bylo zakázáno číst knihy. Když byly nalezeny, byly páleny i s jejich majiteli. Na konci románu se píše, že kdesi za městem se scházeli v pustině lidé - jeden říkal: "Já jsem Shakespeare," jiný: "Já Dante" apod. Tím bylo řečeno, že jeden zná zpaměti Shakespeara a čte jej ostatním, druhý zná Danta atd.
Mužíci zavření v lágru by stejně tak mohli říkat: "Já jsem Apokalypsis, kapitola 22," jiný: "Já evangelium od Matouše" apod. To byla kultura a víra v její posloupnosti, v její prvopočáteční podstatě... Jako řetěz, od úst k ústům, z rukou do rukou. Od pokolení k pokolení. Z lágru do lágru. Je to jeden z nejčistších projevů kultury. Bez podobných lidí na světě, bez takovéto "štafety", by život člověka na zemi ztrácel smysl.
Ze stati A. Siňavského
Syntaxis, 1980
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.