Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 55: #
otec Jan Týmal
--- 24. 1. 2007
Charta Oecumenica
Ekumenická charta.
Pochází ze Strassburgu, ale nedavno došlo i u nás k jejímu podpisu. Dostupná je na www. christnet.cz. Určitě by to stálo za hlubší rozbor, mne k tomu po přečtení napadlo jen pár věcí:
1.Starý problém – opět na prvním místě se hovoří o vzájemném uznání křtu a eucharistie, což je jako stavět dům od střechy. Ale dejme tomu - určitě by to bylo krásné, kdyby všichni křesťané na světě měli jednu Církev, jeden křest, jednu Eucharistii. V prvním tisíciletí to tak bylo. Čím se stalo, že to tak není, je věc theologického dialogu a ten by měl být jako bod č. 1. (Je to bod č. 6).
2.Společné hlásání Evangelia. Nedovedu si to představit bez předcházejícího společného konsenzu o tom, jak Evagelium chápat a vykládat. Tedy opět bod č. 6. Nevím, kam pořád spěchají.
3.Oceňuji, že se hovoří o nebezpečí konkurenčního boje mezi křesťany a o tom, že nikdo nesmí být nucen ke konverzi morálním nátlakem nebo materiálními podněty. Stejně je třeba ocenit i zmínku o častém zneužívání víry pro politické účely.
4.Horší je to s rozpoznáváním duchovních darů rozličných křesťanských tradic a s necháváním se jimi obdarovávat. Chápu, že některá křesťanská společenství se cítí duchovně vyprahlá a ráda by importovala něco duchonosnějšího od někud, kde něco duchovního cítí. Sám jsem to jako ještě nepravoslavný zažil a nadšeně dělal. Také chápu, že se chtějí někteří trochu blýsknout před jinými, že také mají svoje něco, co by ten druhý při troše slušnosti mohl ocenit a respektovat. Ale nezapopmněli jsme trochu na otázku pravdivosti? Já vím že se teď asi rouhám vůču Ekuméně, ale kde mám jistotu, že všechno, co považujeme za rozličná duchovní obdarování v různých společenstvích je skutečně automaticky od Boha? Jistě, že se mne Ekumenik může zeptat na totéž v mé Církvi. Ale to já beru. Pokud si není jist, asi by měl být opatrný. A to přirozeně platí i naopak. Je tu ještě další problém. Mnozí dnes vidí ekumenu jako duchovní supermarket, kde si v různých odděleních vloží do košíku své duše to, co se jim zrovna líbí. (Někdy to pak vyměňují za jiné zboží a tak dále a tak dále). Ale Církev přece není market s duchovními pocity. Církev je terapeutické společenství zachraňující od zavržení a budující Boží obraz v člověku. Za pomocí Božských energií. To budiž kritériem. Ale na druhou stranu – právě to, že jsem poznal mhohá křesťanská (i nekřesťanská) společenství, jejich tradice a duchovní dary, mne nakonec přivedlo k Pravoslaví. Pokud by to tak fungovalo u všech – pravím nepokrytě (byť asi málo ekumenicky, omlouvám se), chutě do toho.
5.„Zavazujeme se, že budeme překonávat vlastní soběstačnost „– nevím, jak to chápat. Ke spáse mi nestačí být pravoslavným? Musím být i trochu katolíkem, luteránem a husitou?
6.Oceňuji, že je třeba řešit konflikty mezi církvemi, „odbourávat nedorozumění a předsudky mezi většinovými a menšinovými církvemi v našich zemích“. To se mi samozřejmě líbí, coby příslušníkovi církevní menšiny.
7.Společná modlitba. Je možná bez společné víry? Můžu se modlit s horlivým evangelíkem k Přesvaté Bohorodici, když pro něj je to znevažování Boha (ne-li přímo rouhání)? A naopak, proč bych neměl ctít Boží Matku jen proto, že někdo o tom uvažuje jinak?
8.V bodě o spoluvytváření Evropy se hovoří o humanismu, lidských právech apod. Z praktického hlediska je to dobře. Ale z teoretického – pozor na to. Není to křesťanská terminologie, nýbrž humanistická. Humanismus vyznává krédo sofisty (tedy manipulátora) Protagora (protivníka Sokratova), že člověk je mírou všech věcí. Nikoli Bůh. Pouze člověk.
Pak se ovšem také zodpovídá pouze sám sobě. A kdo vlastně určuje tuto míru? Který člověk? Asi ten, kdo na to má dost peněz, zbraní a vlivu, aby byl mírou všech věcí... Myslím, že je velmi nedobře, pokud křesťané používají humanistickou terminologii. Spolu s ní nenápadně příjímají i její obsah. To není nic o věčné spáse ani o člověku coby obrazu Boha. Možná tak o člověku na místě Boha. Ale to je trochu z opačného konce.
9.Podobné je to se slovy demokratizace nebo s rovnoprávností mužů a žen v církvi. Přistoupíme na svěcení žen? Na operace mužů aby mohli rodit? Přistoupíme na popření bio-psycho-socio-spirituální odlišnosti mužů a žen (aby se mohli vzájemně doplňovat a tak vytvářet lidství) a na model jejich naprosté stejnosti? K čemu se pak budou potřebovat?
10.Prohloubení společenství s židovstvím. Naprosto souhlasím se závazkem postavit se všem projemům antisemitismu a antijudaismu. Z theologického hlediska je ovšem otázka prohloubení společenství velký problém. Pokud se pokudím vžít do postoje upřímě a horlivě věřícího žida, mohl bych říci křesťanovi pouze jediné: „Odvrhni falešného Mesiáše a pojď, chceš-li, s námi čekat na příchod toho pravého.“ Ve vztahu křesťanství a židovství je otázka Mesiáše kamenem úhelným a kemenem úrazu. Buď a nebo. Nějaké přibližování, prohlubování, to jsou manévry v prázdném prostoru.
11.Podobné je to s islámem. Zase jsme u bodu č. 6. Napřed dialog. Bez toho se nehneme. Už první řádek Charty Oecumenicy (trojiční formule) je přece (bohužel) pro upřímného žida i muslima urážkou.
Tento text jsem psal trochu narychlo a proto jsem si asi někde nebral servítky. Pokud jsem se někoho dotkl, omlouvám se mu. Je však určitě potřebné otázkou ekumenismu se v dnešní době více společně zaobírat a dobře ji theologicky zpracovat. Osobně si myslím, že vrcholem ekumenických snah může být, když se jako lidé různých vyznání a náboženství dokážeme mít rádi. Prostě jako lidé. Když na sebe nebudeme nevrlí, nebudem si dělat naschvály, osobně ani v politice, či kdekoli jinde, dokážeme spolu mluvit bez postranních úmyslů a emocí. A třeba i respektovat navzájem olišné přesvědčení. Každý člověk má svobodu od Boha rozhodnout se pro svou cestu. O tom to přece je. Pokud dosáhneme této ekumeny, pak už jsme dosáhli hodně. Někomu to může připadat jako skeptický minimalismus, ale realita je taková, že pokud se to podaří všude, bude to zázrak.
kněz Jan Týmal.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.